Rozvaděč
Elektroměrový rozvaděč v plastovém pilíři na hranici pozemku
Rozvaděč (správně ovšem rozvaděč) v elektrotechnice je skříň, do které je zavedeno několik kabelů a která obsahuje elektrické přístroje pro jištění, měření a ovládání elektroinstalace. Přívodních i odchozích kabelů může být větší množství. Vstupuje napájecí kabel a kabely od různých snímačů, čidel, ovladačů. Vystupují kabely k dalším (podružným) rozvaděčům, k jednotlivým spotřebičům (elektrický sporák), nebo zásuvkovým a světelným okruhům.
Rozvaděč a normy
Jako takřka na vše v elektrotechnice platí i pro rozvaděče nízkého napětí normy. V současnosti (srpen 2012) stále ještě platí normy řady ČSN EN 60 439-X (X je zástupný znak pro konkrétní normu z řady). Tato řada norem je postupně nahrazována normami z řady ČSN EN 61 439-X, zatím platí souběžně původní i nové normy. Přitom normy ČSN EN 61 439-1 Rozvaděče nízkého napětí – Část 1: Všeobecná ustanovení a ČSN EN 61 439-2 Rozvaděče nízkého napětí – Část 2: Výkonové rozvaděče byly v roce 2012 vydány už v druhé edici. Jedná se samozřejmě o harmonizované normy, české znění je obsahově shodné s normami platnými v ostatních zemích EU. Uvedené normy definují rozvaděč nn jako: kombinaci jednoho nebo více spínacích přístrojů nn spolu s přidruženými řídicími, měřicími, signalizačními, ochrannými, regulačními zařízeními, se všemi vnitřními elektrickými a mechanickými propojeními a konstrukčními částmi. Normy dále stanoví mj., že každý rozvaděč musí být označen identifikačním (dříve výrobním) štítkem, znakem CE a musí pro něj být zpracováno ES prohlášení o shodě.
Konstrukce rozvaděčů
Rozvaděče pro instalace v budovách jsou univerzální skříně umožňující montáž přístrojů různých výrobců. Proto jsou osazeny jednou nebo několika nosnými lištami. Dnes takřka výhradně v provedení jako takzvaná DIN-lišta (TS35). Základní způsoby montáže rozvaděčů jsou:
Do zdi - kabely jsou skryté ve stavebních konstrukcích: pod omítkou, v dutinách sádrokartonových stěn
Na stěnu - kabely jsou vedeny na povrchu stěn v elektroinstalačních žlabech, elektroinstalačních lištách a trubkách
Skříně rozvaděčů jsou z plastu nebo z ocelového plechu. Dveře rozvaděče mohou být plné, neprůhledné, ale tam, kde je to z estetického hlediska únosné, je lepší použít dveře průhledné. Umožní to kontrolu provozního stavu přístrojů i na dálku. Jsou prostě vidět kontrolky vzdálených zařízení, jako jsou čerpadla nebo kotel, nastavení spínacích hodin i vypnuté chrániče a jističe. Malé domovní rozvaděče pro jednu řadu přístrojů, do 12 modulů (1 modul na DIN-liště odpovídá 17,5 mm šířky) se označují jako rozvodnice. Úplně nejmenší rozvodnice, pro jeden až čtyři moduly, většinou bez dvířek se označují jako "kryty jističů". Rozdělení rozvaděč-rozvodnice-kryt jističů se často používá v propagačních materiálech výrobců. Není ale normalizováno, takže se v podkladech různých výrobců liší. Běžné rozvaděče pro instalaci v budovách jsou určeny do suchého prostředí a i při otevřených dveřích musí umožnit obsluhu osobám bez elektrotechnické kvalifikace. Stupeň krytí je nejčastěji IP20. Odnímatelná čelní stěna, která brání v přístupu k živým částem obvodů většinou, umožňuje zaplombování. Pro umístění ve vlhkých prostorách se vyrábějí rozvaděče, které mají při zavřených dveřích krytí až IP67.
